Vlastík,

slunce mých dnů, mesíc mých nocí, láska mého života a můj nejoblíbenější kluk, se trápí třináct hodin denně na parkovišti v uniformě, která je mu malá, nemůže kouřit ani si číst, nesmí mít ruce v kapsách a stát nakřivo, i když to jinak neumí, strašně se nudí nudí nudí a nožičky bolí, je tak unavený, že nemůže ani psát na blog. Bavte, prosím, Vlastíka, pište mu zábavné eSMSky a vysílejte na něj pozitivní energii na dálku. A ty, Vlastíku, sleduj zeleného Buddhu, kterého jsem ti vyfotil na svých toulkách Dálným východem. Přežij to, prosím, lidé Tě potřebují.