Zasláno tetrafejla na Únor 23, 2008
Prý je to hrozně starý, ale v oblasti kosmetiky a módy jsem naprostý laik, proto se nestydím a uploaduji. Krása bolí.
No a nějací chytří kluci, jak už to bývá, si z toho dělají srandu. Za život krásnější.
Zasláno do Fun | Žádné komentáře »
Zasláno tetrafejla na Únor 23, 2008
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, říkají flákači a vyžírkové jako jsem já. No pochybuji; poprvé jsem viděl About Last Night… někdy kolem roku 1993, plus minus. Byl to fakt skvělej film, vtipnej a zamilovanej, jak to kluk v sedmnácti potřebuje. Celý ty léta jsem ho měl zidealizovaný, nikdy se mi ho nepodařilo vidět znovu a snad jsem měl i strach. Každopádně s tou úvodní příhodou Jamese Belushiho o pyromanské nymfomance jsem si vystačil dost dlouho a vykládal ji, jako by se stala mě. (Je fakt senzační: “Was she a pro?” - “At this point, we don’t know.”) Dnes jsem si splatil dluh a velmi příjemně mě to překvapilo. Sice jsem o nějakých patnáct let starší, ale ten film je stejně fajn, jak si pamatuji, navíc s přidanou hodnotou mírné nostalgie. U romantických komedií a animovaných filmů nezávisí kvalita na hlavních postavách, na těch se nic moc nedá vymyslet. Mnohem důležitější jsou sidekickové, takoví ti baviči v pozadí, kteří se nemusí chovat úplně vážně a vyžerou většinu vtípků. Proto jsou dobrý Monsters Inc. nebo komedie s Billym Crystalem, tam jsou totiž ti hlavní hrdinové stejně vtipní jako vedlejší. Tady to tahá z ektoplazmatu romantickýho cajdáku právě Belushi v roli tupáckého, večně nachcaného hovada, který ale předvede minimálně dva tři fakt dobrý fóry; minimálně ten taneček s podprsenkou mě zase pobavil jako kdysi.
Jinak je About Last Night… chytře napsaný romantický film a není divu, předlohou je divadelní hra Davida Mameta. Jedná se o krutý osmdesátky, hlavní mužskou hraje někdejší idol špatných účesů a plísňových džínů Rob Lowe, hlavní ženskou mladá a fakt pěkná Demi Moore. (Škoda, že ty její lacláče spolehlivě zabijí sex-appeal nejen její, ale i kolemstojících holek.) Dějově mi to připomíná některý ze segmentů Singles: představte si to s mnohem horší hudbou plnou táhlých soxofonových sól a hezčími lidmi v ošklivých hadrech. To znamená, že dobrý.
Zasláno do Movies | Žádné komentáře »
Zasláno tetrafejla na Únor 1, 2008
Poprvé jsem měl Smashing Pumpkins vidět 9. července 1997, kdy přijeli do Prahy s Reef jako předkapelou. Bohužel pátého ráno začaly na Moravě povodně a já zjistil, že nemám jak se do Prahy dostat. S těžkým svědomím jsem vrátil lístky a říkal si, že není všem dnům konec, šak oni zase přijedó. Jenomže o tři roky později se “smešini” za dramatických okolností rozpadli a já si je připsal na černý seznam kapel, které už naživo neuvidím. Což je pořád pravda, i po jejich středečním koncertě na pražském Výstavišti.Nechybělo mnoho a nedostal bych se ani tam. Vodní živel tentokrát nahradila tradičně neschopná dopravní policie na dálnici D1, kde jsme přes dvě a půl hodiny čekali v zácpě před převráceným kamionem. Po dalších eskapádách a nesnázích, jako např. snaha vytisknout lístek až přímo na místě, jsme o půl deváté doskotačili do haly. Šikovně se nám ještě podařilo zasunout dva kusy, ale to už v sále začínalo cosi hrát. “Ladí,” prohlásil jsem zkušeně ještě ve frontě na pivo a vzápětí sklidil zasloužený výsměch, protože to už byla “Porcelina of the Vast Oceans”, překvapivá první písnička koncertu. Kam se poděli Tatáči, nevím. Jestli začali před osmou nebo hráli míň než půl hodiny nebo nehráli vůbec, se můžu jen dohadovat.
Na úvod musím říct, že jsem si od koncertu moc nesliboval. Proto jsem byl překvapený, jak moc se ze začátku bavím. Zvuk byl fantastický a bylo slyšet úplně všechno, v akustických pasážích i četných hlukových plochách. Jimmy je fenomén a moc jsem nechápal, ja to všechno dokáže ububnovat čtyřma končetina. Po parádní Porcelině odehráli pár písniček pěkně zostra, lidi nejvíc řádili u “Tonight, Tonight”. Pak přišla chvíle zvolnění a docela jsem se smál, jak Billy (položertem) zapomněl text akusticky odehraného “Perfect”, a říkal si, že takhle zkurvit hitovku si může dovolit jen kapela, která jich má v rukávu desítky. Ještě jsem si nostalgicky užil “Lily” a vzpomínal na kamarádku Petru, která kdysi tuhle písničku odsoudila a přirovnala ji k produkci olomoucké dupárny Ponorka Band. Teď ji dávám za pravdu, tancovačkový pocit je ještě umocněn zdvojeným ženským vokálem. Nejlepší je silná série “Today”, “Tarantula”, “Stand Inside Your Love”, k nepoznání předělaná “Ava Adore” a závěrečná “Bullet with Butterfly Wings”, oproti desce hodně vystavěná na base. Následuje ještě opět akusticky, ale tentokát pořádně zahrané “1979″, následované “That’s the Way (My Love Is)” s klavírem a “My Blue Heaven”, které je pojaté jako kabaretní číslo včetně Billyho nemotorného tanečku.
Mé fotky stojí za prd, kradu z Youtube
Koncert už ale trvá pěkne dlouho a situace se začíná komplikovat. První vrchol trapnosti nastává, když Billy začne poprvé souvisleji mluvit. Slibuje nám, fanouškům, že se kapela už nikdy nerozpadne. Prý už tu chybu jednou udělali a poučili se, teď s nám zůstanou navždy. Co to kurva vykládá? Z původní sestavy zbyli jen Billy a Jimmy, kteří spolu hráli jak ve Zwanu, tak na Billyho sólovce The Future Embrace. Přemýšlím, jak si to před sebou samotným omlouvá frontman kapely, a pak mě napadne ještě horší myšlenka: co teprve ti nešťastní členové nových SP, které si Billy vybral někde z katalogu, předpokládám podle vzhledu, stejně si všechny party na desce nahraje pro jistotu sám, aby mu to ostatní nekazili. Basistka s palmičkou na hlavě Ginger, blonďatá klávesistka Lisa a i pán v červeném fraku, kytarista Jeff, cudně klopí zrak a tváří se, že na pódiu vůbec nejsou.
Smešini pokračují v hraní a já si začínám uvědomat, jak podělanou dramaturgii tenhle koncert má. Ještě se mi nestalo, abych se těšil domů, díval se na hodinky a říkal si, kdy to konečně skončí. Od půl jedenácté už hodně bolí nožičky a publikum chládne. Billy dost sóluje a skupina se občas změní na nesrozumitelný hlukostroj, písničky začínají a končí, jedna se přelévá do druhé a mně se už nechce dál poslouchat. Druhým vrcholem utrpení je nekonečně dlouhé “United States”, které na desce trvá skoro deset minut a tady se jamuje ještě dýl. Jediný, koho to ale baví, je malý Billy. Ten je nakonec na pódiu zcela opuštěn jen s vazbící kytarou a vkládá do písničky deformovanou verzi americké hymny, protože je to hrozně originální nápad, na který před ním nikdo nepřišel, ani Jimi Hendrix ve Woodstocku ani U2 na Rattle and Hum. Jsem docela rád, protože je jasný, že to dnes bude bez přídavků a bohužel i bez “Disarm”. Následuje minimálně pět minut vytleskávání, pořvávám už jen naprosto mechanicky a spíš bych chtěl, aby kapela zůstala v zákulisí. Nakonec náš oblíbený megaloman Billy ještě jednou vyleze na pódium a poradí nám, abychom po příchodu domů “fuck, love, suck”, pro jistotu to několikrát zopakuje a spustí přídavek. Teprve úplně závěrečná “Cherub Rock” trošku zvedne publiku náladu a několik odvážnějších jedinců si dokonce opatrně poskočí. Po dvou a půl hodinách je konečně konec. Odcházíme z haly a já si říkám, že to byl nejlepší špatný koncert, který jsem v životě viděl.
Vzpomínám si, jak jsem se kdysi s otcem díval na koncert Pink Floyd v Benátkách. Mohlo to být někdy kolem devadesátýho roku, spíš ale dřív. Otec byl nadšen, protože to byla ta parádní kapela jeho mládí. Ti hoši to kdysi měli; teď už to sice byli pánové v letech, ale snažili se to překrýt instrumentální virtuozitou, nekonečným sólováním a moc pěknými světelnými efekty. Stejně jsem se cítil, když jsem vycházel do deštěm promáčené noční Prahy. A třeba je to všechno jen tím, že Zeitgeist je pořádně posraná deska, no.
Poctivě jsem si na koncertě psal a později doma porovnával, jsem ochoten říct, že toto je definitivní setlist. Jen pro fajšmekry:
Zasláno do Music | 2 komentářů »
Zasláno tetrafejla na Leden 21, 2008
Na konci roku se vždycky vyrojí spousta anket a žebříčků o nejbůhvíco, docela s povděkem jsem zaznamenal, že to už nikoho z nás moc nebaví. Některé ty topteny jsou inspirující, jiné čistě zábavné, většinou ale pořád dokola přežvykují to, co bylo už řečeno někde jinde, lépe. Člověk by si měl přečíst aspoň Metacritic, zvlášť Critic’s Pics, případně brobdingnagovský (!) Time (50 Top 10 Lists of 2007). Já tady shrnu jen několik svých postřehů k vývoji především hollywoodské kinematografie. Berte to jen jako doporučení na co jít do kina, co si jen stáhnout a čemu se raději velkým obloukem vyhnout. Upozorňuji jen, že filmy jsou v jednotlivých rubrikách řazeny abecedně, nikoli podle kvality.
And the Oscar goes to…
aneb deset filmů, které nějaká ta cena nemine
1. 3:10 to Yuma
Když před 15 lety Clint Eastwood v Unforgiven vykopal rozkládající mrtvolu klasického westernu, zneuctil ji a znovu pohřbil, říkal jsem si, že tenhle žánr má definitivně odzvoněno. Postupem času si to někteří filmaři odmítli připustit a k westernu se více nebo méně úspěšně vraceli; těmi lepšími pokusy jsou Cosmatosův Tombstone, Kasdanův Wyatt Earp nebo Jarmuschův Dead Man. Ale teprve seriál Deadwood televizní stanice HBO vzbudil o western novou vlnu zájmu a je zřejmě i příčinou, proč se James Mangold rozhodl natočit remake zásadního žánrového snímku z roku 1957. Výsledek je přinejmenším rozpačitý. Ne že by to byl úplně špatný film, jen si myslím, že divák z roku 2007 je přece jen trošku vyspělejší a má rád, když někdo ještě před natáčením napíše scénář. Alogičnost jednání vystupujících postav vás prostě musí vytáčet: kruci proč toho obávaného zabijáka prostě pořádně na noc nespoutají anebo nepřivážou ke stromu? Co má kruci znamenat ta závěrečná řeč o noze uražené ve válce? Proč se charakter Russella Crowea chová tak, jak se chová? Co si přesně představují filmaři pod pojmem “fakt zasraně velká přesila”? (Tady vypadá bitva sto na dva, ehm, na jednoho, jako taková trochu míň spravedlivá férovka.) Nicméně Christian Bale snad ani neumí hrát špatně a Russell Crowe má jasně našlápnuto na Oscara. Bylo by nakonec vtipný, kdyby ho dostal; podle mě by to byla už čtvrtá nominace, kterou si prostě nezasloužil (předtím The Insider, Gladiator a A Beautiful Mind). Kapitolou pro sebe je strhující herecký výkon Bena Fostera v roli sociopatického pistolníka Charlieho Prince. Toho chlapce sleduji už dlouho, od Six Feet Under přes X-Men 3 až po 30 Days of Night a dobře dobře, ten ještě v budoucnu může překvapit.
2. American Gangster
Mám hrozně rád Ridleyho Scotta. Jeho první čtyři filmy předsavují čtyři absolutní žánrové vrcholy: The Duellists je nejlepší historický film, Alien nejlepší horror, Blade Runner nejlepší scifi a Legend nejlepší fantasy. I kdyby potom nenatočil už nic, patřil by mezi nejdůležitější režiséry vůbec. Ale on toho zvládl ještě spoustu: feministickou střílečku Thelma & Louise, homosexuální agitku 
White Squall, film obnovující žánr “sword & sandal” Gladiator a hyperrealistiký válečný Black Hawk Down. Jeho předposlední film A Good Year napovídal, že něco není v pořádku, a American Gangster tyto obavy bohužel potvrdil. Není to totiž dobrý film, a není to jen chyba scénáře. Šel jsem do kina na 17:15 a měl jsem pocit, že tam sedím nejmíň do dvou v noci. Čas se nekonečně vlekl, děj ustrnul na místě a pokud se hnul, tak ve zpomalených meandrech jako tropická řeka čekající na monzun. Desítky charakterů, spousty odboček a vedlejších dějů, chtěl bych to dostat do ruky a sestříhat na polovinu. Jeden z mála případů, kdy by měl rejžastřih vést ke kratší, údernější verzi filmu. Děj je vcelku zajímavý, zvlášť ta interpretace, že prodej heroinu je jen jedním z druhů podnikání, ve které si může chudej černoch z ghetta najít svůj americký sen. Když si vzpomenu na Mannův Heat, tak ten trvá taky skoro tři hodiny, ale člověk ani nemukne, ani nedutne. Snad je to těmi vychytanými přestřelkami. Jinak chválím pečlivě vykreslené sedmdesátky, i tady ale Scotta s náskokem překonává Fincher v Zodiacu. Nejlepší scéna je rozhodně boxerský match Muhammada Aliho, který tam ale není ukázán. Poslední postřeh ke castingu: ošklivější Miss Portorico jsem ještě nikdy neviděl.
3. Atonement
V první části loňského roku mě žádný film nijak zvlášť neoslovil, proto jsme byl ke konci hodně překvapen, kolik dobrých filmů se objevilo. I přes silnou konkurenci (hlavně Eastern Promises a No Country for Old Men) je pro mě nejlepším filmem Pokání podle stejnojmenného románu Iana McEwana. Říkám: ten film je lepší než Anglický pacient, a Anglický pacient je přece nejlepší film. Atonement je tak báječné, že se mi o něm ani nechce psát, snad abych nezkazil kouzlo, abych z něj neudělal jen jeden z mnoha filmů, které jsem loni viděl. Je to love story na pozadí druhé světové války (proto ta reminiscence na Anglického pacienta), ale zároveň příběh o moci slov, o lhaní, o nemožnosti změnit přítomnost a odčinit minulé hříchy. Struktura vyprávění je rozlámaná jako rytmická linka breakbeatového tracku od Roniho Size. Často se narace zadrhne a vrátí o několik minut zpátky, aby tutéž událost popsala očima jiného vypravěče. Režisér Joe Wright se taky nemaže s aristotelskou jednotou místa a času, děj těká do budoucnosti a ještě vzdálenější budoucnosti, ani po shlédnutí celého filmu si nebudete zcela jisti, co jste vlastně viděli. Na rozdíl od jiných filmů ale existuje jen jedna správná interpretace událostí, ta autorčina (!). Keira Knightleyová je nádherná jako vždy, největší respekt ale zaslouží James McAvoy, který se vypracovává na skutečně velkou hereckou osobnost jako před lety DiCaprio, Depp nebo Pitt. Pokud byste ze všech filmů roku 2007 měli vidět jen jeden, ať je to právě tento. Doufám, že se 31. ledna potkáme v kině.
4. Eastern Promises
O svém nadšení z Eastern Promises jsem se široce rozepsal jinde a pořád si za ním stojím.
5. No Country for Old Men
Kritiky nejoceňovanější a zároveň nejdivnější film roku. Stejně si myslím, že Akademie nakonec vyměkne a dá přednost tradičnějšímu Atonement; tady je ale použití termínu “tradičnější” velmi relativní. Coenovi natočili lepší filmy, minimálně Miller’s Crossing a Fargo, ale po letech neúspěchů (Intolerable Cruelty a hlavně ti zpropadení The Ladykillers) je radost vidět bratry zpátky v první lize. Tenhle film je kriminální thriller jen proto, že si recenzenti nedokáží poradit s přesnější kategorizací. Ve skutečnosti rozbíjí snad úplně všechna žánrová omezení a dělá vše opačně, než je běžné. Výchozí zápletka je vcelku primitivní: hlavní hrdina (?) náhodou najde dva miliony dolarů a jeho rozhodnutí ponechat si je spustí řetězec omylů a nehod, které vedou k tušenému závěrečnému kataklyzmatu. Hodně mi to připomíná A Simple Plan, ale tam, kde Raimi dodržuje pravidla, je Coenovi obcházejí nebo boří. Tak hrozně moc věcí dopadne úplně jinak, než by mělo: osud hlavního hrdiny, osud manželky hlavního hrdiny, osud hlavního zloducha. Josh Brolin je fenomenální jako jednoduchý, ale překvapivě výkonný hrdina; svou roli zřejmě stylizuje po vzoru mladého Charlese Bronsona. (Nedávno jsem Brolina viděl v American Gangster a divil jsem se, jak nesympaticky dokáže působit, když chce.) Ke smůle Brolina film pro sebe ukradne Javier Bardem jako jeden z nejhroznějších a nejméně pochopitelných zabijáků filmové historie. Rezignovaný šerif Tommyho Lee Jonese není ani tak hybatelem děje, jako spíš jeho komentátorem; tato role je přítomna v mnoha filmech od Coenů, vzpomeňte na černošského domovníka Mosese v Hudsucker Proxy nebo vševědoucího kovboje z Big Lebowski. Jonesův charakter je ale zvláštně nejednoznačný: až na konci vám dojde, že vlastně celý film je o něm. Nedokážu posoudit rozdíly mezi McCarthyho knihou a adaptovanou podobou, tenhle rest budu muset co nejdřív dohnat. Poznámka na závěr: nevím to přesně, ale vsadil bych se, že tenhle film má ze všech filmů od Coenů nejvyšší body count. Lidi tady umírají po celých tuctech, to je jiná třída než pět šest mrtvol z Farga. Tenhle film budu zpracovávat ještě dlouho.
6. Once
Jednou si začnou Zápaďané myslet, že všechny Češky vypadají jako Markéta Irglová a přestanou sem jezdit autobusy nasypanejch Anglánů, Skotů, Welšanů a podobné havěti. A jednou se začnou všechny Češky chovat jako Markéta Irglová a na západ vyrazí autobusy nasypanejch Čechů, aby našli zemi zaslíbenou a už se nikdy nevrátili. Já tomu filmu nerozumím. A Frames mě nikdy nebrali.
7. Persepolis
Stručnější než comics, ale lépe výtvarně zpracované. Zvlášť se mi líbil průřez moderními dějinami Íránu vytvořený po vzoru ploškové animace à la pozdní Karel Zeman. Škoda, že to není míň o Marjaniných problémech s chlapci a víc o islámské revoluci. Líbilo se mi to, dost. Po delší době jsem viděl, ehm, slyšel Catherine Deneuve.
8. Ratatouille
No mně se to prostě nelíbilo. Nechce se mi uvěřit, že za tím stojí stejní lidé jako za Úžasňákovými. Po chvíli přemýšlení mi vyšlo smutné skóre: Pixar má dva skvělé filmy (Monsters, Inc. a The Incredibles), dva nadprůměrné (A Bug’s Life a Finding Nemo) a zbytek průměrných (Toy Story 1+2, Cars a Ratatouille). Lze mezi nimi rozlišit na základě jednoduchého pravidla: čím míň morálního ponaučení, tím víc zábavy. A zábava je přece to, o co jde především, ne?
9. Sunshine
Vizuálně orgiastický film, ve kterém fyzika dostala řácky na prdel. Posledních deset minut zatněte zuby a myslete na Anglii. Nádherně natočeno, což by měl mít ale Danny Boyle automaticky v popisu práce. Možná by si mohl najít nějakého skutečného scénáristu a přestat spolupracovat s Alexem Garlandem. Já totiž nechci 2001 pro 21. století, já bych se rád dožil něčeho na způsob Trainspottingu v 21. století. Jo a Cillian Murphy má ty nejmodřější oči na světě.
10. Zodiac
Kdo čeká krutou řežbu typu Se7en nebo Fight Club, bude zklamán. David Fincher natočil zatím svůj nejuměřenější film, zároveň ale možná nejvíc vycizelovaný. Úroveň autenticity připomíná dokument, o takovou míru historického realismu snad nikdo předtím neusiloval. Příběh o neúspěšném vyšetřování skutečného případu sériového vraha, který působil v San Franciscu v 60. a 70. letech, je vyprávěn velmi chladně a emocionálně naprosto nezaujatě, což je ale možná ještě děsivější než Fincherova předchozí posedlost gore detaily.
Nehrajme si na intelektuály
aneb do kina se chodím hlavně bavit
1. 300
Ve světě podle Honzy Gregora by bylo 300 strašně debilní film. Naštěstí v této alternativní realitě nežijeme, a proto si můžeme s klidným svědomím přiznat, že je to moc dobrý film. Skvělý, řekněme si to na rovinu. A až vám bude někdo posté opakovat, že je 300 probushovskou propagandou, zařaďte si ho do mentální kolonky “kokot” a v klidu se začtěte do comicsu, který poprvé vyšel roku 1998, kdy si nachcaný Dubya ještě vesele řádil na texaských okreskách a nevěděl, kde vlastně Irák je.
2. Beowulf
Pro mě největší překvapení. Zděšen připosraností Zemeckisova předchozího The Polar Express jsem očekával ledacos, ale rozhodně ne jeden z nejlepších filmů roku. Gaimanův scénář opravdu chytře reinterpretuje původní epos, problematizuje souboj s Grendelovou matkou a originálně vysvětluje původ draka. Musíte přijmout na první pohled neobvyklé zpracování: celý film je zdigitalizovaným motion capture původních herců, něco jako Sin City, ale počítačem jsou vygenerovány i všechny postavy. Můj kamarád Hobza řekl, že film staví na kontrastu doby hrdinů a doby lidí, kdy hrdinové vymřeli. Budiž, já v tom ale pořád vidím především příběh totálního frajera, který se před bitkou s obrem svleče do naha a zahodí meč, aby to byla férovka. A Angelina Jolie, ach Angelina Jolie, pořád nahá, celé ty tři minuty nebo jak dlouho. Zemeckis je bůh. (Pokud můžete, běžte na to do IMAXu, pak si řekneme proč.)
3. Grindhouse
Grindhouse je propadák, po komerční i umělecké stránce. Ignoroval jsem premiéru v kinech na protest proti rozdělení filmu do dvou samostatných částí a v klidu se podíval až na evropskou DVD verzi, bohužel očesanou od falešných trailerů. (Díky bohu za Youtube.) Rodriguezova “Planet Terror” se mi docela líbí, je to totální vykrádačka ze všech zombie filmů a klasická vyřazovačka “kdo umře teď”, ve které ale překvapivě umírají ti nesprávní. Líbí se mi cameo Fergie a moc se mi líbí výzbroj hlavní hrdinky Cherry, kulomet místo protézy nohy se jen tak nevidí. Takže budiž, béčkový hold béčkovým filmům. Mnohem problematičtější je Tarantinův “Death Proof”. Fanouška potěší návrat klasika Kurta Russella do akčního žánru, ale ten film je prostě a jednoduše blbej. Ukecaný, rozvleklý, úplně zbytečné je rozdělení do dvou téměř nezávislých příběhů a při závěrečné honičce jsem jen třeštil oči, jakkoli je Zoe Bell boží ženská. Vtipné mi připadají ty interní narážky na svět Kill Billa, ale to je na skoro dvouhodinový film trochu málo. Rodriguez i Tarantino používají stejný trik: aby zkrátili verzi pro kina na snesitelnou délku, oba vypustili střední část s vysvětlením, že chybí jeden koutouč s filmem. Zatímco na DVD je Tarantinova část doplněna (tuším, že je to ta nepříliš zábavná část s lap dance), Rodriguez nechává kus pořád vynechaný: zničehonic jsou některé problémy vyřešeny, někdo je mrtvý a naopak se tam objeví zcela nové charaktery. Sranda. A ještě jedna věc pro upřesnění: Tarantino natočil jen dva skvělé filmy, Reservoir Dogs a Pulp Fiction. Jackie Brown se nepovedla, Kill Bill ještě víc, podle mého bude už jen a jen hůř, zvykejme si.
4. Hot Fuzz
Režisér Edgar Wright a komik Simon Pegg mají za sebou už jednu úspěšnou spolupráci: úžasnou parodii na zombie filmy Shaun of the Dead. Tentokrát se rozhodli parodovat žánr policejního filmu, tzv. “buddy movie”, a výsledek je fakt senzační. Abyste tento film zcela docenili, musíte mít nakoukáno: Point Break, Bad Boys, Die Hard, Leathal Weapon a co já vím co všechno. Ale i pokud se na filmy tohoto typu nedíváte, užijete si ho. Mým osobním favoritem je úvodní scéna popisující Angelův karierní postup a potom skvělá hláška “Forget it Nick… it’s Sandford.” I když to není tak dobrý jako Shaun, vřele doporučuji.
5. Knocked Up
Od Zbouchnuté jsem si nesliboval vůbec nic. Slyšel jsem, že je to prý docela dobrý film, ale jů-es-týn-ejdž komedie nejsou zrovna mým šálkem kávy. Pustil jsem si to vlastně náhodou a pak se nestačil divit, že se dvě hodiny skoro v kuse směji, někdy i hodně nahlas a dlouho. Z relativně banální zápletky vytěžil Judd Apatow maximum. Pro nás navíc plyne jedno důležité ponaučení: i pokud jste totální nýmand s nulovými příjmy a sex-appealem hrocha, máte u krásných dívek pořád šanci. Stačí je jen zbouchnout a čekat. Alkohol je klíč. (Ještě větší chválu jsem slyšel na Superbad. Nechápu. U toho filmu jsem vydržel asi půl hodiny a pak to musel zabalit. Jen dvakrát v životě nade mnou film zvítězil: ještě jsem kdysi musel přerušit sledování The Break-Up s Jennifer Aniston, tak děsný to bylo. Dnes má Superbad na IMDB hodnocení 8.0, donedávna to byl jeden z 250 nejlepších filmů všech dob. To už se všichni posrali?)
6. Live Free or Die Hard
Ale jo, jasně že to je dobrá tetralogie. První díl je naprostá klasika; kdy jindy se vám poštěstí vidět film, ve kterém se všichni zúčastnění - hrdinové i padouši - chovají zcela racionálně a snaží se maximalizovat svůj zisk. Radost pohledět, jako z učebnice klasické ekonomie. Dvojka je mírně nastavovaná a Renny Harlin prostě není dobrý režisér, ale co už. Třetí díl jsem viděl jen jednou a moc si ho nepamatuji, možná je to tak lepší. V posledním díle je všechno trochu větší: starý, unavený a rozvedený John McClane tentokrát nezachraňuje mrakodrap, letiště nebo město, ale rovnou celé Spojené státy. A tak to má být, každý příští úkol má svou závažností překonávat ten předchozí. Pokud někdy natočí díl pátý, doufám, že bude Bruce Willis zachraňovat přinejmenším Sluneční soustavu. (Zemi už si odbyl v Armageddonu.) Proč je radost se na to dívat: ten film je stejně jako John McClane stará škola. Není tam zbytečně moc počítačových triků, většinu obstará stará dobrá kaskáda. Dokonce i ta mazec scéna v tunelu s létajícími automobily je poctivě zahraná a ne vyrenderovaná. McClane je pořád hláškař (”You just killed a helicopter with a car!” / “I was out of bullets.”), akce je pořád pěkně hustá, milou roličku si vystřihne Kevin Smith a hlavní záporňák Timothyho Olyphanta je prostě neodolatelný. Pro chlapce a muže je důležitá ještě jedna věc: ke konci hraje jednu z vedlejších rolí americká víceučelová stealth stíhačka se svislým startem F-35B. Orgasmus z technologie.
7. Music and Lyrics
Jsem fajnšmekr na romantické komedie. Třeba na ty s Meg Ryan: Sleepless in Seattle spíš ne, French Kiss spíš ano. You’ve Got Mail určitě ne, When Harry Met Sally… určitě ano. Anebo s Hughem Grantem: komu se nelíbí Four Weddings and a Funeral a Love Actually, ať hodí posledním číslem Cosmopolitanu. Music and Lyrics jsou nadprůměrnou a docela vtipnou romantickou komedií, která má ale něco navíc: hlavní charakter je zkrachovalá popstar z osmdesátek a pokud cítíte k tomuto období podobně ambivalentní lásku/nenávist jako já, tak vás hned úvodní videoklip k “Pop Goes My Heart” rozškubne jak samicu. Taky se dozvíte, že největší bitkařka 80. let je Blondie a spoustu dalších užitečných informací. Pokud máte momentálně přítelkyni/přítele, podívejte se na to spolu. Pokud partnera právě nemáte, měli byste si urychleně nějakého pořídit. (A mimochodem: nejlepší romantická komedie všech dob je Forget Paris, škoda, že ji nikdo neviděl.)
8. Stardust
Strašně jsem se bál jít do kina. Nechtěl jsem vidět, jak se z pro mě nejočekávanějšího filmu roku stává největší zklamání roku. Naštěstí se tak nestalo, ten film je od začátku do konce tak roztomilý, že se musíte pořád hloupě křenit. Matthew Vaughn vynalézavě natočil obtížnou knižní předlohu Neila Gaimana a i kdyby v tom nehrál Robert de Niro jako přihřátý kapitán Shakespeare (”Shake! Spear!”), byl by to skvělý film. Takhle je to ale mimořádně skvělý film. Obrovské množství vychytaných detailů, výborná výtvarná stylizace a nejlepší stříhací scéna všech dob. A Michelle Pfeiffer, ach Michelle Pfeiffer, skoro nahá, celé tři sekundy nebo jak dlouho. I have this terrible feeling of déjà vu.
9. The Simpsons Movie
Tak takhle ne, přátelé, takhle ne. Vezměte průměrný díl osmnácté řady Simpsonů, nařeďte ho na čtyřnásobek (87 minut), doplňte nehorázným množství patosu a rodinných hodnot a pečte tak dlouho, dokud nebude pořád nedopočen. Těch dobrých fórů je fakt pomálu: Homer bičující psy, Bartova exhibicionistická skejtovačka, Spider-Pig, prezident Schwarzenegger, Green Day… No jo, fakt jich je pět. A to jsem ještě netušil, co udělá Matt Groening s Futuramou. Ach jo, já se snad začnu dívat na Family Guy (vývar ze Simpsonů) a American Dad (vývar z vývaru ze Simpsonů).
10. Transformers
Ti chytřejší mezi námi mají jasno (opět ukazuji prstem na Honzu Gregora): Transformeři jsou nejdrzejším příkladem product placementu v dějinách filmu, Bond se svou skrytou reklamou na martini a becherovku je ve srovnání amatérem. Kromě toho je to bezskrupulózní agitka americké armády. A samozřejmě: dosaďte za Deceptikony islamisty a máte vymalováno. Pravda je ale někde jinde: nikdy předtím jsem nedržel autobota v ruce, neviděl jsem seriál ani animovaný film, přesto mě Transformers svým způsobem nadchnuli. Mozek jsem vyměnil za půl kila pocornu a víc než dvě hodiny se skvěle bavil. Až budu velký, chci být jako Optimus Prime. Michael Bay je asi přece jen ten talentovanější z pekelného dua Bay-Emmerich a umí napínat i bavit. (Zatímco preview na Emmerichův příští film 10,000 BC jsem odnesl v kině slabší mrtvicí.) A ještě jedna důležitá poznámka: Indiana Jones 4 rozhodne o tom, že Shia LaBeouf bude největší mužská herecká hvězda své generace. Jdou na něho všechny mý prachy.
Třetí a jiné díly
aneb nastavovaná kaše může občas chutnat
Podle mnoha zdrojů byl rok 2007 ve znamení “threequels”, tj. třetích pokračování zavedených frančíz. V první desítce nejnavštěvovanějších filmů jsou čtyři třetí díly: Docela obstojní Pirates of the Caribbean: At World’s End s pořád zábavným Johnnym Deppem a nepochopitelným štěkem toho kytaristy z Rollinů, jakže se jen jmenuje. Solidní mi přijde Spider-Man 3, který je o poznání lepší než jednička i dvojka. Ale: příliš mnoho padouchů, divákova smrt. V prvním díle si vystačili s Green Goblinem, ve druhém už potřebují Doc Ocka a New Goblina (zatím bez masky), ve třetím díle se o šikanu hlavního hrdiny starají už tři: New Goblin, Sandman a Venom. Překvapivě zábavný Shrek the Third, na kterého sice všichni nadávají, ale podle mě se zase jedná o nejlepší díl série. Ta scéna s útokem spojených sil Zla na království Far Far Away je nezapomenutelná. Univerzálně přeceňované je The Bourne Ultimatum. Jedničku považuji za jeden z nejlepších akčních filmů vůbec, dvojka mě spíš zklamala a trojka mě zklamala hodně. Nebýt toho zajímavého narativního prvku - celý film se odehrává v průběhu posledních několika minut druhého dílu - byl by film úplně zbytečný. Greengrass by si měl uvědomit, že není umění natočit rvačku tak, aby nikdo v hledišti nevěděl která (a kdo koho) bije. Neměl bych zapomenout ani na páté pokračování Harryho Pottera (The Order of the Phoenix), které mě bohužel taky maximálně zklamalo. Columbusova jednička a dvojka je pro dětičky, Cuarónova trojka nářez s přesahem do vážné kinematografie, Newellova čtyřka ambiciózním pokusem, který se bohužel moc nepovedl. Yates je úplně mimo mísu: špatně pracuje s herci (jojo, Daniel zase předvádí jen dvě grimasy: thymolínově vysmátý Potter a zarputile nasraný Potter), znovuvymýšlí dobré (design mozkomorů) a zachovává špatné (rádoby vtipné scénky se Snapem).
U nás doma
aneb zrušte ministerstvo kultury!
Já fakt upřímně nesnáším českou porevoluční kinematografii, vlastně mám docela rád jen dva filmy: Ondříčkovi Samotáře a Kachyňovu Krávu. Už dávno jsem se zařekl, že nebudu na český filmy chodit do kina a celé roky mi toto racionální předsevzetí vydrželo. O to víc mě mrzí, že jsem se letos ocitl nedopatřením na Vratných lahvích, což je podle mého skromného jeden z nejpitomějších, nejpatetičtějších a nejtrapnějších filmů ever. Celé kino se smálo a já měl trochu strach: zbláznil jsem se já nebo všichni ostatní? Jsem fanouškem svěrákovského humoru, ale tento pozérský výplach stárnoucího komika jsem prostě nerozdýchal. Zvlášť bolestivě na mě působilo absurdní vylíčení poměrů na střední škole; neutěšuje mě temná předtucha, že v Gymplu to bude ještě stokrát posranější. (Mimochodem z Gymplu jsem viděl jen trailer, ale nejmíň pětkrát, a proto si právem záslouží cenu za nejvykurvěnšjí hlášku roku: “Takže podle tebe je matematika zbytečná? To ty jsi zbytečná!” - a přimyslete si k tomu všechnu hereckou nemohoucnost, kterou Hanák vládne.)
Co jsem nestihl
aneb nemůžu vidět všechno, mám spousty povinností vůči chlastu
Spoustu filmů jsem prošvihl, nesehnal nebo úmyslně vynechal. Tak stručně: na 4 luni, 3 saptamani si 2 zile jsem ještě pořád nenašel odvahu. Across the Universe bude asi trochu praštěný film, někde ho chválí, jinde haní, ale kdo by odolal muzikálu na hudbu od Beatles?
Assassination of Jesse James by the Coward Robert Ford je můj černý kůň nejen kvůli Braďákovi a pokračující dekonstrukci žánru westernu, ale Dominikův debut Chopper je kulervoucí. Hodně zvědavý jsem na Le scaphandre et le papillon, prý moc krásný a smutný film. Bavit by mohlo i Affleckovo Gone, Baby, Gone, nejenže se Beník konečně vyhrabal z rozchodu s JLo, ale podařilo se mu údajně natočit i jeden z nejlepších thrillerů roku. Trochu obavy mám z I’m Not There., sice respektuji Todda Haynese, ale proč má zbožňovaná Cate Blanchett hraje Boba Dylana? Po fenomenálním Crash natočil Paul Haggins In the Valley of Elah; téma je trochu kontroverzní (navrátilci z Iráku), ale snad to dobře dopadne. Dvojčetem ke Knocked Up je prý
Juno, další komedie o něchtěném těhotenství a snad ještě lepší než ta první; nechápu jen, jak mohl Hollywood vyprodukovat v jednom roce dva filmy o tak tragické 
události. George Clooney exceluje v Michael Clayton, thrilleru o relativitě pravdy ve velké právnické firmě. Komu se jako mně líbil El laberinto del fauno, nesmí si nechat ujít El orfanato, nový mexicko-španělský katolický horror, opět o dětech. Z nepřehledné asijské kinematografie mě zaujalo japonské anime Paprika (neplést si se softpéčkem Tinto Brasse), které dává termínu “surrealismus” zcela nový rozměr. Kdo viděl Jersey Girl, má aspoň přibližné povědomí o brutálním muzikálu Sweeney Todd; navíc Tim Burton přece neumí dělat špatný filmy. (Planet of the Apes, do prdele, Planet of the Apes.) No a nakonec úplně nejvíc jsem natěšený na Andersonovo There Will Be Blood, podivný film o násilí a náboženství s Daniel Day-Lewisem v hlavní roli.
Sračka roku
aneb masochistická chvilka nenáročného diváka
Tohle je vždycky záludná kategorie, navíc konkrétně v tomto roce je výběr jednoho největšího průseru dost náročné. Objektivně nejhorším filmem, který jsem letos viděl, je Ghost Rider. To byl ale dopředu ztracený boj: výchozí myšlenka comicsové předlohy je natolik nablbá, že by z toho nic rozumného nevykřesal ani Coppola. Plus strašně trapný CGI triky, nehorázně prkenná Eva Mendes v hlavní ženské roli, směšná přetahovačka Ghost Rider vs. helikoptéra a jako shnilá třešnička Peter Fonda coby motorkářský Mefistofeles, smutná reminiscence Easy Rider. Kariéra Nicolase Cage dostává opravdu strmý sešup, ten někdejší král nezávislé kinematografie hrál za posledních deset let snad v jednom dobrým filmu (Adaptation.). Jak jsem už ale řekl, Ghost Rider je céčko, který se tváří jako solidní béčko. Největším zklamáním roku jsou pro mě rozhodně Goya’s Ghosts Miloše Formana. Vždyť já mám toho kluka emigrantskýho rád! Nejenom klasické filmy nové vlny šedesátek, ale i většinu jeho amerických filmů, hlavně málo chápaný a uznávaný Valmont. V Goyovi bych ale Formana nepoznal, na tom filmu není nic dobrého ani zajímavého. Natalie Portman potvrzuje mé dávné podezření, že spíš neumí hrát, Javier Bardem je jen nesympatický jak může inkvizitor být a Stellana Skarsgårda jsem si skoro nevšiml: koho že tam vlastně má hrát? Smutné je, že se zřejmě naplní temné proroctví mého bratra-vojáka, který hned při závěrečných titulcích odtušil, že jsme viděli poslední Formanův film vůbec. Nedivil bych se, ve velkém H se chyby tohoto typu neodpouštějí. Třeba ale dostane Forman od Jehličky nebo později od Jandáka grantík a natočí si hezký český film o malých lidičkách, kteří jsou sice trochu svině a občas si rádi zakolaborují, ale někde uvnitř jsou to obětaví pohodáři, no prostě srdíčková záležitost. Tfuj tajbl.
Zasláno do Movies | 15 komentářů »
Zasláno tetrafejla na Prosinec 13, 2007
Je tragédií české filmové distribuce, že občas nasadí do kin film, který už je v USA k dispozici na DVD a proto se na něj může podívat vlastně kdokoli. I když jsem se na Eastern Promises těšil do kina, nakonec jsem neodolal včerejšímu releasu od Diamondu. Připočtěte k tomu ještě opravdu velmi kvalitní překlad titulků od Teresity a ztrácíte vlastně všechny důvody, proč čekat další měsíc do 10. ledna, kdy má v Česku začít premiéra. Cronenberg je touhle dobou jeden z nejzajímavějších režisérů v Hollywoodu, kdo by to do něho řekl v období mezi Videodrome a eXistenZ (což jsou mimochodem oboje mé oblíbené filmy). Předposlední A History of Violence nasadila laťku hodně vysoko a jen tak mezi řečí strčila do kapsy původní Wagnerovu comicsovou předlohu, tak jsem si od Eastern Promises sliboval opravdu hodně. Je to skvělý film: s předchozím ho spojuje studená kamera Petera Suschitzkyho, skoro ambientní hudba Howarda Shora a hlavně neuvěřitelný herecký výkon Viggo Mortensena v hlavní roli. Mortensen z přípravných důvodů strávil několik týdnů sám v Rusku, studoval řeč, chování, zvyky a tetování ruských zločinců a nakonec vystřihl tak přesvědčivý portrét východoevropského mafiána, že nad tím zůstává stát rozum diváka zvyklého na Rusy Seana Conneryho, Garyho Oldmana a Dolpha Lundgrena.
Je to taky hodně násilný film, ale stříhání prstů a vypichování očí není nikdy samoúčelné; není to sadistická pornografie typu Saw nebo The Passion of Christ. Rvačka v sauně vstoupí do dějin a bude jednou považována za klasickou. Myslím si, že jsou Eastern Promises možná až moc dlužné Road to Perdition: mafiánská rodina, vztah otce a syna, vztah syna a hlavního hrdiny. Přesto se jedná o rozhodně nejlepší film, který jsem viděl za hodně dlouhou dobu. Minimálně od Shreka 3.
Zasláno do Movies | Žádné komentáře »
Zasláno tetrafejla na Prosinec 13, 2007
Nejlepší deska devadesátek je Mezzanine a nejlepší písnička na ní “Teardrop”, na tom se shodnou všichni slušní lidi s dobrým vkusem a odvahou dívat se vpřed. Proto mě překvapilo, když se během několika týdnů objevily dvě cover verze této trip-hopové klasiky, navíc zahrané téměř zaměnitelnými interprety. José González i Newton Faulkner jsou oba citliví kluci, kteří se nestydí mluvit o svých pocitech. Na španělku se naučili hrát ještě v době, kdy se jim za to holky nesmály; tehdy se ještě neprodával Ableton a málokdo měl koule na to, aby si jako malý Richard D. James postavil syntezátor ze ZX-81, které mimochodem nemá zvukový výstup. Berte proto obě verze s rezervou. A i když postrádají nepřekonatelný vokál Liz Fraserové, na téhle hudbě se toho moc zkurvit nedá.
Zasláno do Music | Žádné komentáře »
Zasláno tetrafejla na Listopad 26, 2007
Třicet čtyři dní chci napsat tento příspěvek, o tom všem. Jak zavřeli OiNK a jak pitomě o tom informovala mainstreamová média. Že jsou torrenty na odpis a že je jen otázkou času, kdy nás IFPI a RIAA sežere zaživa. Na tohle jednou budeme vzpomínat jako na zlatý věk. Měl jsem hodně času na přemýšlení a ujasnil si co a jak, už prostě nepovažuji stahování hudby a filmů za krádež v původním slova smyslu, názory právních puristů mě nezajímají. Existuje podstatný rozdíl mezi potenciálními a reálnými ztrátami: na Stardust rád zajdu do kina, Pathfindera stáhnu a zkouknu z masochismu; novou Khoibu koupím a podpořím je na turné, za “Clumsy” bych nedal ani vindru a chci si tím jen řádně zasvinit last.fm; nebudu čekat tři roky, až se nějaká česká TV rozhoupe a koupí Dextera, vybaví ho dabingem s Petrem Rychlým a prošpikujeme reklamou na fernet. Třešňákův článek v předposledním Respektu je jen špičkou ledovce, raději si vyhraďte hoďku a přečtěte fakt konzistentní názor bývalého insidera. A všem, co se podělávají z údajně přelomové strategie Radiohead: je třeba se zklidnit a zamyslet. Ti hoši si jen nechali zaplatit za leaknutou verzi, která by se stejně dostala ven stůj co stůj. Prosinec definitivně ukáže, ale ta deska bude o něčem úplně jiným, osmnáct písniček místo desíti a v kvalitě. “Pay what you want” podle mě vypadá jinak, měli to vydat všechno sakumprásk i s naskenovamým obalem a pak by se vidělo. Teď z toho mám v puse podivně kovovou pachuť marketingové triku, jako by podrazili tu férovou menšinu, která fakt zaplatila. Nebudu o tom psát. Tak o čem tedy? Že Kylie vydala hrozně uječenou, rádoby rock’n'rollovou desku, za kterou by jí Michael s Nickem svýho času nafackovali? Nebo že “2 Hearts” je nejlepší letošní písničkou se stopáží pod 3 minuty? A že UK verze staronové Robyn šíleně uklízí s radio editem “With Every Heartbeat“, protože ta blondýnka ze švédského týmu v opalování z ničeho nic začala zpívat jako Kate Bush model ‘85? Nakonec vás budu jen varovat před Futurama: Bender’s Big Score! No tak jsme čekali čtyři roky. Nestálo to za to. There are some things I’ll live without.
Zasláno do Life, Movies, Music | 11 komentářů »
Zasláno tetrafejla na Říjen 17, 2007
Tak já teda jako nejsem žádnej umělec, digitální zdrcadlovku nemám a fotím na mobil, ale když ráno vstanete a vidíte za oknem tohle, tak to nejde nevyfotit. Jako by Olomouc přes noc zaplavilo moře.
“The fog comes / on little cat feet. / It sits looking / over harbor and city / on silent haunches / and then moves on.” (Carl Sandburg)
Zasláno do Life | 2 komentářů »
Zasláno tetrafejla na Říjen 14, 2007
Ostatní to už dávno znají: jediný zaručený způsob, jak zvýšit návštěvnost vašeho blogu, je zaspamovat si aspoň titulky příspěvků chytlavými termíny, po kterých se může Google utlouct. Mně o tuhle lacinou reklamu ale nejde, podle komentářů nás už stejně nikdo nečte a možná je to tak líp. Mluvit a psát v současnosti o pornografii navíc nikoho nešokuje, bavit se o těchto tématech patří k dobrému tónu a nezkazíte tak konverzaci v žádné společnosti. Já se třeba před pár dny dozvěděl, že “stahovat porno je blbost. Teď se už všechno streamuje”. Dnes si ale nevystačíte s povrchní znalostí Jenny Jameson a výherců několika posledních ročníků AVN Awards, fajnšmekři brilantně rozlišují mezi jednotlivými parafiliemi, na první pohled rozpoznají katoptronofilii od běžného exhibicionismu a ovládají esoterní zkratky jako FFM/FMM, DP a BDSM. Je normální znát okolnosti natáčení Debbie Does Dallas, vědět, jak zemřela Bodil Joensenová, nebo být schopen dlouze diskutovat mýty spojené se snuffem. A proto nikoho nemůže překvapit, že comicsová legenda Alan Moore vydal před nedávnem čistokrevné porno a ještě má tu drzost nazývat svůj výtvor uměním. V rozhovoru pro Science Fiction Weekly říká, že všechny lidské činnosti už mají vlastní umělecký žánr (dokonce i tak obskurní jako být detektiv, kosmonaut nebo kovboj), ale pokusy vyrovnat se sexem končí u “bollywoodské” ošklivosti.
V posledních týdnech všude narážím na Carrollovu Alenku. Dívám se na McKeanovo a Gaimanovo MirrorMask - mimochodem vynikající - a říkám si, že je to vlastně bohapustá vykrádačka z Říše divů a za zrcadlem, a to včetně všech psychoanalytických nadinterpretací, co vás napadnou. (”Snění jako neschopnost vyrovnat se s dospíváním a objevem vlastní sexuality” a podobné vylomeniny.) Hraju American McGee’s Alice - mimochodem taky vynikající - a přemýšlím, jestli není tahle dospělá verze Alenky s trvalým pobytem ve vypolstrované cele a kuchyňskou kudlou v ruce ještě přitažlivější než ta dětská; těším se, až to zfilmují se Sarah Michelle Gellerovou v hlavní roli. No a nakonec si přečtu Moorovy Lost Girls a nestačím se divit: vždyť ona i ta erotická verze dává smysl. Moore pracoval na comicsu se svojí současnou manželkou Melindou Gebbie přibližně patnáct let a na výsledku je to vidět. Pravidelnější čtenáři comicsů se občas nemohou shodnout, je-li nejlepším scénaristou Frank Miller, Neil Gaiman nebo právě Moore, podle mě je ale už rozhodnuto: Miller byl na mě vždycky až moc cool a na stará kolena se stejně zbláznil, All-Star Batman & Robin se prostě nedá číst; Gaimanův Sandman je sice naprosto úchvatný, ale Gaiman se nepřetrhne, píše knížky a točí filmy (kromě MirrorMask je teď v kinech i Stardust, natočený podle něj, a je to fakt dost dobrý) a když už něco dělá v comicsu, tak je to pro Marvel. Moore je nejhlubší a nejchytřejší, kdo tomu nevěří, ať si přečte From Hell. Lost Girls jsou založeny na reinterpretaci tří základních knih literatury pro děti, hlavními hrdinkami jednotlivých tří částí jsou totiž Alenka, Dorotka z Čaroděje ze země Oz a Wendy z Petera Pana. Moore postupuje podobně jako v Lize výjimečných a domýšlí, co se v knihách nestalo, ale mohlo stát. Kromě toho naráží, jak má ve zvyku, na desítky dalších knížek, ze kterých jsem určitě identifikoval jen malý zlomek. Gebbie se taky překonává a každý svazek maluje odlišným stylem, nejvíc se přitom inspiruje secesní estetikou. Lost Girls v Evropě jen tak nevyjdou, protože autorská práva na Petera Pana v Británii vyprší až na konci roku 2007 a bůh ví, jestli nám to Viktor Janiš někdy přeloží a Jiří Buchal vydá. Takže nezbývá čekat, stahovat 1 2 3 a procvičovat angličtinu.
Tak to ukončím stylově, ať se počitadlo návštěv protáčí: ass, bestiality, cumshot, dominance, european sluts, fetish, gay porn, hardcore, incest, japanese, lolita, maturbation, nude, orgy, pornstar, queer, redheads, spanking, teenage, uniform, v.i.p. action, water sports, xxx, yacht, zoophilia.
Zasláno do Comics, Computers, Life, Movies | 5 komentářů »
Zasláno tetrafejla na Říjen 11, 2007
Tak nám včera vyšli Radiohead a je to dobrá deska, určitě lepší než Hail to the Thief, míň politikaření a “Jigsaw Falling into Place” je prostě boží písnička. Nejvíc mě ale bavila ta panika na torrentech, lidi zřejmě nechápou, že to fakt může být legálně zadarmo a snaží se i tohle vypirátit. Na OiNKu se třeba fakt dlouho hádali, za jak dlouho bude nešťastný uploader rocker-cosi vybanovaný nadosmrti; přesto si to za hoďku stáhlo asi 1300 lidí a pak to konečně admini smázli. Taky mě šíleně baví flamewar mezi OiNKem a samotnými Radiohead, kteří schválně vydali desku v pouhých 160 kbps a pak ještě kontrovali tvrzením, že hudbu Radiohead nikdy nedokážeš plně vychutnat v nějaké blbé empétrojce a že jsou cédéčka až moc levný. (”You can’t listen to a Radiohead record on MP3 and hear the detail; it’s impossible. We can’t understand why record companies don’t go on the offensive and say what a great piece of kit CDs are. CDs are undervalued and sold too cheaply.”) Hehehe.
Musím ale přiznat, že já osobně budu na 10. říjen 2007 vzpomínat z jiných důvodů než kvůli vyhypovaným In Rainbows. Shodou okolností jsem si totiž po letech koupil originální cédéčko, už si ani nemůžu vzpomenout, kdy to bylo naposledy. (Mám nepříjemný pocit, že to bylo “Everything, Everything” on Underworldu nebo “Danny the Dog” od Massive Attack, to už je ale tak tři, respektive sedm let.) Koupil jsem si remasterované cédéčko, které obsahuje obě desky skupiny Prouza. Je těžké hodnotit hudbu, na které jsem vyrůstal, kruci vždyť to vyšlo 1990 a 1992 a to jsem i já ještě byl mladej fracek. Proto jsem tak překvapen, že se to dá pořád poslouchat a že se mi to dokonce líbí a moc. Je to další důkaz, že na začátku devadesátek moravská periférie válcovala Prahu. Zatímco nám stověžatá matička servírovala sračky typu Lucie a Wanastovky, ve Valmezu začínala Mňága, v Brně Helmutova stříkačka, v Jeseníku Priessnitz a ve Frýdku-Místku právě Prouza. Každá z nich nějakým způsobem reflektovala tu pakárnu vyrůstat a žít na malým městě: Mňága na tom vystavěla kariéru a dodneška mě text “Made in Valmez” dokáže vydeprimovat, Priessnitz si zase dali název té mé skoro rodné díry do názvu svého nepřekonaného debutu. Prouza používá sofistikovanější postupy a z jejich těxtů máte pocit, že za hovno nestojí jen život na maloměstě, ale vlastně kdekoli. Největší překvapení je pro mě ten aktuální sound, kterého se jim podařilo dosáhnout hlavně na druhé desce. Nebudu snad přehánět, když řeknu, že mi nejvíc ze všeho připomínají mé milované Interpol. Je to asi kvůli tomu, že chlapci jako malí poslouchali stejné desky, tipoval bych to na Unknown Pleasures od Joy Division a Faith od The Cure, možná se ale taky pletu. Doporučuji opravdu vřele, rozhodně na víc než na ukrácení času před novou Khoibou. Takže šupem do obchodu a nachystejte si 249,-, tyhle kapely vás potřebujou!
Zasláno do Music | 6 komentářů »
